Sběratelé kostí

V roce 2003 našli policisté při prohlídce domu v Coloradu bednu s nápisem „Guadalcanal“. Bedna obsahovala starou lebku, která měla na čele vyryto následující:

THIS IS A GOOD JAP

GUADALCANAL S.I.

11–nov.–42

OSCAR

M.G. J.PAPAS U.S.M.C.

Policie lebku okamžitě zabavila a další den se v místních novinách objevil rozhořčený článek o tomto ohavném nálezu. Rodina na druhou stranu požadovala návrat lebky, která pro ni byla rodinným dědictvím. Byla to památka na Juliuse Papase – vojáka, jehož oddíl se za války podepsal na lebku Japonce, kterého zabil, načež si tento muž odvezl lebku, které žertovně říkal Oscar, domů jako suvenýr. Lebka se nakonec vrátila do Japonska, kde byla řádně pohřbena.

Mluvčí Amerického námořnictva označil incident za bezbožný a vyjádřil se, že nechápe, jak se něco takového mohlo vůbec stát. Trochu to až zavání pokrytectvím. Nám se to možná jeví jako ohavnost, tehdy to však běžná praxe. Deníky amerického básníka Winfield Townley Scotta z roku 1944, kdy pracoval jako editor pro The Providence Journal, popisují, jak budovu ve které pracoval, navštívil voják čerstvě se navrátivší z Pacifiku.  Ten si jako suvenýr dovezl lebku Japonce, jehož zabil. Když se toto dozvědělo osazenstvo budovy, tak všichni nechali práce a shromáždili se kolem vojáka. Každý si chtěl lebku nenáviděného nelidského Japíka prohlédnout. Sčoty podle této události později sepsal báseň, kterou bych si dovolil uveřejnit v originálním znění, jelikož jsem nenašel žádný její překlad. Názor si na ni už udělejte sami.

The US Sailor with the Japanese Skull

Winfield Townley Scott

Bald-bare, bone-bare, and ivory yellow: skull
Carried by a thus two-headed US sailor
Who got it from a Japanese soldier killed
At Guadalcanal in the ever-present war: our

Bluejacket, I mean, aged 20, in August strolled
Among the little bodies on the sand and hunted
Souvenirs: teeth, tags, diaries, boots; but bolder still
Hacked off this head and under a leopard tree skinned it:

Peeled with a lifting knife the jaw and cheeks, bared
The nose, ripped off the black-haired scalp and gutted
The dead eyes to these thoughtful hollows: a scarred
But bloodless job, unless it be said that brains bleed.

Then, his ship underway, dragged this aft in a net
Many days and nights – the cold bone tumbling
Beneath the foaming wake, weed-worn and salt-cut
Rolling safe among fish and washed with Pacific;

Till on a warm and level-keeled day hauled in
Held to the sun and the sailor, back to a gun-rest,
Scrubbed the cured skull with lye, perfecting this:
Not foreign as he saw it first: death’s familiar cast.

Bodiless, fleshless, nameless, it and the sun
Offend each other in strange fascination
As though one of the two were mocked; but nothing is in
This head, or it fills with what another imagines

As: here were love and hate and the will to deal
Death or to kneel before it, death emperor,
Recorded orders without reasons, bomb-blast, still
A child’s morning, remembered moonlight on Fujiyama:

All scoured out now by the keeper of this skull
Made elemental, historic, parentless by our
Sailor boy who thinks of home, voyages laden, will
Not say, ‚Alas! I did not know him at all‘.

Zdaleka nejde o ojedinělý akt. Často bývají podobné suvenýry přičítány válečnému šílenství. Hrůzy války, každodenní setkávání se smrtí a hrozné podmínky dokázaly udělat svoje, nicméně spousta vojáků slibovala suvenýr již při odchodu do války, tedy dříve, než se jich mohly hrůzy boje výrazněji dotknout. 22. května 1944 otiskly noviny Life Magazine následující obrázek týdne:

Dvacetiletá Natalie dostala od svého milého v Pacifiku přesně takový dárek, jaký sliboval. Oficiální autority tiše zaprotestovaly a veřejnost se radovala, že je zas o Japíka méně. Pro mě asi nejvíce šokující případ se stal třináctého června 1944. New YorkTimes tehdy informovali o poněkud netradičním dárku, jež obdržel prezident Roosevelt od kongresmana Waltera. Oním dárkem byl otvírač na dopisy vyrobený z pažní kosti japonského vojáka. Roosevelt dárek o pár týdnů později vrátil a doporučil jeho pohřeb. Tento příběh je názorným důkazem toho, že Američané vnímali Japonce jako něco méně než lidi. Ostatně rasová nenávist byla jedním z motorů, jež poháněl jak americkou tak i japonskou válečnou mašinérii v té době.

Co vojáky k takovémuto jednání vedlo? Akt zohavení těla pomáhá dělat z nepřítele něco nelidského. Usnadňuje to tak vojákovi zabíjení, neboť to, proti čemu bojuje, najednou není rozumná lidská bytost, ale něco cizího, co si nezaslouží stejné zacházení jako ostatní. To je jedna z nejsmutnějších věcí na tomto konfliktu: Díky cílené propagandě se obě strany navzájem považovaly za zvířata. Pomáhalo to morálce, vojáci měli těla, na kterých se mohli pomstít za všechno, co se ve válce přihodilo. Většina vojáků samozřejmě podobné ohavnosti nepraktikovala, nicméně takřka všichni o nich viděli a tolerovali je, včetně důstojníků.

To co se dělo v Pacifiku je hrozné, ještě horší však bylo, jak se k tomu stavěli mnozí civilisté v Americe. Matka shánějící úřední povolení, díky kterému by jí syn mohl poslat nos zabitého Japonce. Mladík slibující u odvodu třetí pár uší, jež získá, pokud odvodový komisař zfalšuje jeho věk a umožní mu narukovat. Lebky jako důkaz lásky. Bylo toho opravdu hodně, něco takového se při střetu s Němci či s Italy nedělo, a pokud ano, tak se o tom dodnes mlčí. Neříkám, že Japonci se nedopouštěli krutostí, ovšemže dopouštěli, ale o tom tento text není. Každá válka je plná krutostí. Pokud si myslíte, že dnes už by se něco takového nemohlo stát, přečtěte si pár výpovědí z Iráku. Najdou se tam zmínky o takových věcech, jako je náhrdelník ze zbytků lebky. Domů si ho voják nejspíš neodvezl, ale kdo ví?