Pohřbení ve snu
V tomto souboru povídek, nazvaných podlé druhého příběhu Keisuke Kasuka, se před námi rozevírá literární svět rovnou jedenácti japonských spisovatelů. Nenechte se ale hned zpočátku oklamat podtitulem „Deset a jedna japonská detektivka“. Ve většině případů se o detektivky tak, jak je známe (za všechny jmenujme třeba Agathu Christie), vůbec nejedná.
V Japonsku je totiž „detektivní žánr“ značně široký pojem. Autor, čtenář i nakladatel si pod ním představuje něco jiného. V minulosti pod pojem „detektivní literatura“ patřily všemožné příběhy s prvky mystiky, napětí a tajemství. Až v moderní době se detektivní literatura osamostatnila. Přesto se ale o tom, zda bude daná próza vydána jako „detektivní“, autoři nebo nakladatelé zdlouhavě rozhodují. Obávají se, že kdyby danou knihu takto oškatulkovali, koupilo by si ji mnohem méně lidí. Problém je také v tom, že sami autoři žánr detektivky nedodržují a přecházejí z jednoho žánru do druhého. Stále také hojně využívají motivy z prastaré japonské mytologie a východního náboženství, proto duchové a přízraky nejsou v japonských detektivních povídkách ničím neobvyklým. Detektivní žánr se do Japonska dostal z Evropy a Ameriky (po vzoru Doyla či Poa) na konci 19. století. Nejdříve Japonci jen překládali západní literaturu, ale brzy se sami pustili do psaní. Záhy se tento žánr stal velmi oblíbeným.
Knihu „detektivních“ příběhů otevírá povídka Jó Sano Nešťastný hotel. Povídka o snaze partnera zabít svůj protějšek kyanidem, aby mohl jít za vlastním štěstím. Těšit se můžeme na velmi překvapivý, krutý, leč brilantně vypointovaný závěr.
Následuje příběh Keisuke Kusaka Pohřbení ve snu, podle kterého se jmenuje celá kniha. Odehrává se v zapadlé vesničce v horách, kde se objevuje záhadná dívka, která den co den cosi kope v lese. Ukáže se, že hledá „hrob“ své sestry, kterou zde někdo před lety zabil a zakopal. O tajemnou dívku se ale zajímá i vrah její sestry… Jak to, že je ale dívka vykopána jinde, než kde ji vrah pohřbil… ?
Rozhovor se synem. Třetí povídka autora Saho Sasazada, jejíž název plně vystihuje obsah. Příběh o tom, co vše se může člověk dozvědět díky upřímnosti, kam až může sahat rodičovská obětavost a synova nenávist.
Další silnou povídkou je Hliněný pes (Ecuko Nikiová). Tentokrát se setkáváme s mužem, který je schopen pro peníze udělat všechno. Klidně i zabít přítelkyni a nadosmrti poznamenat jejího nevidomého syna.
Pátým autorem, který se nám představí, je Seičó Macumoto, autor zabývající se ve svých dílech reálným světem a sociálními otázkami. Řadí se k sociálnímu proudu autorů píšících detektivky, takže nadpřirozené prvky u něj nenajdeme. Do tohoto souboru byla zařazena jeho povídka Počkej rok a půl, která pojednává o ženě, která ze sebeobrany zabila svého manžela, alkoholika a násilníka. Co když ale nešlo o sebeobranu, nýbrž o dlouho dopředu naplánovanou vraždu?
Následně nám Masao Jamamura představí dávnou historii jedné japonské rodiny a s ní související, z generace na generaci předávanou, Loutku Válečníka. Loutku, která zachraňuje životy. Zásadním motivem je zde také oheň, který je očividně oblíbeným, protože jej najdeme i v jiných povídkách tohoto souboru.
Sedmou povídkou je Rozluštění záhad (Itaru Kikimura), ve které hlavní hrdina přijíždí do svého rodného města, aby vyřešil záhadu smrti svého kamaráda z dětství.
„Japonská Agatha Christie“ Šizuko Nacukiová přispěla do souboru povídkou Krajská cena. Už podle přirovnání nám asi dojde, že alespoň tato povídka bude skutečně povídkou detektivní. Případ vraždy klasicky vyšetřuje policie, vrah má komplice a lidi, kteří ho kryjí tím, že se snaží policii přivést na špatnou stopu. Vrah je ale nakonec stejně policií dopaden.
Vzpomínka na zranění Kacuhiko Takahaši opět sahá do rodinné minulosti. Události, které se zdály být nešťastnou náhodou (stejně jako např. v povídce Počkej rok a půl), vyvstávají na povrch jako úmyslné a důkladně naplánované.
Předposlední příběh nese název Laskavý vyděrač (Kjótaró Nišimura). Jde opět o poměrně krutý příběh o neúspěšném herci, slabochovi, který není schopen se sám zabít a proto vydíráním k tomuto činu donutí svého holiče.
Celý soubor uzavírá povídka Eitaró Išizava Pohled o moci lidského pohledu, který může zabíjet. Nejedná se ale o nějakou nadpřirozenou moc, jak by se mohlo zdát, ale opět o psychiku člověka a jeho řeč těla.
V této knize najdeme oba proudy japonské detektivní prózy – realisticko-sociální i nerealistický, zaměřující se na nadpřirozené motivy. V každé se však objevuje vražda, mnohdy krvavá. Pokud tedy máte rádi kratší napínavé příběhy s nečekanou pointou a pár stříkanci krve, je tato kniha pro vás jako dělaná :)!
© Denisa Tkačíková, 2010
Pohřbení ve snu:
Deset a jedna japonská detektivka
Knižní klub 2007, 240 stran
Z japonských originálů vybral a přeložil Ivan Krouský
Doslov napsal Jan Levora
Zakoupit můžete na www.knizniweb.cz
Zatím jsme nevydali žádný podobný článek
čtenářka. 
Četla jsem a mohu doporučit, je moc příjemné si projít takhle různými “detektivkami”. :-)
Nejlepší stejně podle mě byla povídka Laskavý vyděrač a dobře promyšlené to měla i ženská v Počkej rok a půl… :-D
Saichiro: Mě odrovnala hned ta první kyanidová .))!
Dennie: No, to je fakt, ta mě dobře pobavila… :D