Japonské mýty a legendy jsou plné lišek, které neznají lepší zábavy než v podobě krásné ženy napálit nějakého chlapa, a když se poštěstí, tak z něj při tom ještě vycucají trochu té životní energie. Najde se však i pár případů, kdy liška dala přednost mužské podobě a vy si o některých z nich nyní můžete přečíst.
První příběh pochází z knihy Koshi-Yawa od Matsuura Seizana.
Jistý pan Kumazawa, vazal autora knihy, byl velmi …jak to říct taktně… zaujat svou služkou. Nemohl jí však projevovat svou přízeň příliš veřejně, neboť již byl ženat a jeho choť nebyla zrovna tolerantní k jeho záletům. Naštěstí pro něj však stála na okraji jeho pozemků kůlna a v ní se mohl nerušeně těšit ze společnosti své mladé služebné.
Těchto dostaveníček si povšimla i jedna divoká liška a hned ji napadlo, že by z této situace mohla vytěžit něco i pro sebe. Jedné noci tedy na sebe vzala podobu našeho záletníka a nechala si zavolat mladou služebnou. Ta hned všeho nechala a chvátala do kůlny, jak byla zvyklá. Sotva se za ní dveře zavřely, už byla liška na ní. Služebná si z počátku nevšimla žádné změny, ale liška byla přeci mnohem divočejší než starý pán a tak začala nebohá dívka brzy naříkat bolestí. „Prosím, pane, ve jménu Buddhy mne již nechte být. Prosím, pane, přestaňte!“ žádala lišku, ta však nic nedbala pláče a dál pokračovala.
Zoufalá služebná už nevěděla, jak by jinak domnělého pána zastavila, a tak z plna hrdla zakřičela: „Paní, paní! Prosím pojďte mi pomoci, pánova náklonnost mi způsobuje neskutečnou bolest!“ Choť pana Kumuzawy zaslechla křik služebné a náramně se podivila – její manžel totiž trávil celý večer po jejím boku. Oba vyběhli ven a jali se zjišťovat, co se vlastně děje. Když ale dorazili do kůlny, tak už bylo po všem. Liška byla pryč a oni našli jen služebnou, zmítající se v agónii na podlaze. Po záletnickém zvířeti zůstal pouze vzkaz, ve kterém stálo, že služebné pomůže odvar z pohanky.
V knize Teisei Kidan najdeme krátký příběh o lišce jménem Koan.
V provincii Kozuke kdysi žil bělovlasý stařec zvaný Koan. Tento muž o sobě tvrdil, že je již 130 let stár a když se podepisoval, tak ke své pečeti, jménu a věku připojoval i znak pro dlouhověkost. Míval ve zvyku promlouvat k lidem o Buddhismu a našlo se mnoho těch, kteří následovali jeho učení. Obvykle bydlel u jednoho ze svých následovníků a zde kázal či věštil budoucnost.
Jednoho večera , když opět přespával u jednoho ze svých věrných, vešel Koan do koupelny. Lázeň však na něj byla až příliš horká a jakmile ponořil do vody nohu, tak vyjekl bolestí a rychle vyběhl z místnosti ven. Pán domu se samozřejmě snažil najít příčinu ono výkřiku a brzy narazil na starého Koana. Když ale na něj pohlédl, tak ke svému zděšení zjistil, že jeho ctěný host je po celém těle pokryt srstí a navíc má ocas! Zahanbený Koan vyběhl z domu ve své pravé podobě a to bylo naposledy, co byl spatřen.
Autor textu dodává, že porovnával Koanovy svitky se svitky jiných knězů. Liška sice prý napsala všechny znaky správně, nicméně ani tak se údajně nepřiblížila úrovni člověka.
Třetí příběh pochází z Shokoku Satobito-dan
Když se kněz chrámu Dentsu-in vrátil domů do Eda z Kyota, přivedl s sebou společníka jménem Hakuzo, kterého posléze vzal k sobě do učení. Učedník vynikal svou moudrostí a na každou náboženskou otázku vždy správně odpověděl. Všichni mnichové v chrámu jej měli v úctě, neboť jej považovali za velkého učence.
Jednoho letního dne si ale Hakuzo nedal dostatečný pozor a při odpoledním šlofíku se změnil zpátky do své přirozené podoby. Zahanbená stará liška na nic nečekala a utekla. I přesto se však Hakuzo stále zdržoval kolem chrámu a v noci se dalo zaslechnout, jak mluví o učení Buddhově. Jeho práce byly stále opisovány a dnes má Hakuzo vlastní svatyni.
Zatím jsme nevydali žádný podobný článek
Spoluorganizátor Orientconu, Nipponconu a MAniFestu. Spolupracuje na mnoha dalších akcích a přednáší, kde se dá. Věčný student čehokoliv a žongléř se zeměkoulí. 
