EGO-WRAPPIN’ okouzlen východem

Dnes se budu věnovat kapele, která mě doopravdy zaujala. A pokud mohu něco tvrdit tak to, že je jako stvořená pro letní poslech. Ostatně i proto o ní píšu právě teď. EGO-WRAPPIN’ je multiplatformní jazzová sestava, která se takto začala poprvé nazývat někdy v roce 1996 v Osace. A jako všechno, co z Osaky pochází, tak i toto uskupení je trochu divné. Když mi ho před dvěma lety poprvé Nord pustil, nevěřil jsem svým uším. A dodnes jsem ohromen pokaždé, když je slyším.

EGO-WRAPPIN’ (správně čteno jako Egorappin) jsou především dvě osoby. Obě dvě se podílely na založení skupiny a obě dvě jsou velkými osobnostmi japonské hudební scény. Jde o kytaristu a skladatele Masaki Moriho, o kterém se říká, že je mozkem a zpěvačku, textařku a skladatelku Yoshie Nakano, o které bychom mohli říct, že je srdcem skupiny.

V roce 1998 vydali své první album Blue Speaker a okamžitě se stali hitem na Osacké indie scéně. Možná proto, že šlo o vytříbený jazz-rock, kde jste mohli najít spoustu originálních postupů, stejně jako inspiraci například Bobem Dylanem.

A protože se jejich jméno dostalo mezi lidi, ještě v tom stejném roce se jejich píseň dostala do doramatu (a potažmo i na jeho soundtrack) Kirakira Hikaru

Také následující rok byl velmi plodný. Nejenže vydali plnohodnotné album Swing for Joy, na kterém byl i jejich první hit (“A Love Song”, který nahráli s DETERMINATIONS), ale také stihli vydat minialbum His Choice of Shoes Is Ill, na kterém se poprvé objevil text, který složila Yoshi (zpěvačka).

Také debutovali v Tokyu ve slavném klubu Aoyama CAY (jeden z legendárních tokyjských klubů). Sice se jednalo pouze o akustický koncert, ale i tak měli úspěch a to přímo obrovský. Možná to bylo i tím s jakou lehkostí přednesli něco úplně jiného.

Na tento úspěch navázalo turné, které začalo v lednu 2000 v Shibuyském klubu Quattro. Během dalších měsíců navštívili mnoho dalších japonských metropolí a dostali se do srdcí fanoušků hudby.

Během této doby si stihla Yoshi založit vlastní projekt JuJu Kneipp, pozvala do něj spoustu známých japonských hudebníků a nahrála s nimi album Algolagnia. Což, díkybohu, nemělo vliv ani na soudržnost skupiny, ani na kvalitu jejich projevu. Zato to bylo kladně přijato kritky.

A aby toho nebylo na rok 2000 málo, přidali na podzim ještě album Shikisai no Blues, které se stalo nejprodávanějším (tedy, jak říkají obchodníci, nejprodávanějším) albem skupiny.

Midnight Dejavu

Od té doby se jim snad povedlo vše, na co sáhli. Další alba Flowers a Shikisai no Blues se prodaly téměř dřív než dorazily na pulty obchodů. Ego Wrappin’ začíná více inklinovat k jazzu (což jste mohli slyšet o něco výše) a tak je poměrně překvapení, že se podíleli na tribute albu pro skupinu The Skatalites (legendarní jamajská ska sestava).

O rok později se opět dostávají do rádií a do televize s rockovějším pojetím hudby a hitem se stává jejich píseň Psychoanalysis z alba Minor Swing.

Začínají si na pódium zvát další muzikanty a tak někdy jejich sestavy tvoří až 20 muzikantů. Z poslední doby jmenujme třeba jejich kolaboraci s kapelou Brahman.

V posledních době kapela objíždí spoustu festivalů a aktivně koncertuje. Mori i Yoshie jsou nyní jedni z nejuznávanějších jazzových hudebníků z Japonska, nebo alespoň nejzajímavější pro mladou generaci. Pravděpodobně to bude tím, že se nebojí experimentovat.